Trochu opačná story z Londýna

Všichni tady píší, jak se rozhodli odletět do zahraničí, jak se rozhoupali oslovit agenturu, kde jim všechno zařídili, byli na ně milí, pak přiletěli, zase na ně byli milí, všechno jim po lopatě vysvětlili a oni měli informace a pokyny naservírovány až pod nos. Pak začali pracovat a žijí tam šťastně až do dnes. To byl přesně i můj případ, s tím rozdílem, že já šťastný nebyl a po necelém měsíci pobytu jsem letěl zpátky.

London Sad Story

Vy, co si sem tam přečtete něco na tomhle blogu, máte přehled o tom, že agentura asi fakt funguje dobře. Koordinátoři jsou ochotní, stráví s vámi dost času vysvětlováním, abyste si představili situaci, jak to bude probíhat na místě, což je užitečné hlavně pro ty, co ještě nikde nikdy nebyli. Pracují tam mladí lidé, co sami nabízené (nebo podobné) programy absolvovali, tudíž sami vědí, že žádný učený z nebe nespadl a začátky bývají těžké, takže mají pochopení pro váhavé a zvídavé jedince, kteří je stále atakují dotazy.

No a teď zpátky k mému příběhu. Měl jsem všechno zařízené, odlet se blížil a čas od času mě moje koordinátorka bombardovala telefonáty, jestli je mi fakt všechno jasné, jestli se nechci na nic zeptat. Uznávám, že moje odpovědi tichým: „ano, jsem připraven“, ji v nadšení neuváděly, ale nevěděl jsem, na co už bych se měl pořád ptát, připadalo mi to hrozně jednoduché, instrukce jsem dostal, a tak jsem si nepřipouštěl, že by se něco mohlo pokazit.

11. dubna jsem přiletěl a hned jsme začali řešit formality v Londýně. Bylo to dost hektické, ale pořád mě někdo vodil za ručičku, takže i když jsem nebyl zvyklý na takový „zápřah zodpovědnosti“, všechno jsem měl nalajnované a stačilo se jen řídit pokyny a šlo to samo.

Pak jsem zničehonic začal přemýšlet nad tím, co tam vůbec dělám, s kým se tam bavím, s kým bydlím a uvědomil jsem si, jak se mi strašně stýská (i když to zní od dospělého kluka trochu směšně), vzpomínal jsem pořád na svou rodinu, představoval si je při jejich denních úkonech, jak jdou do práce, pak na nákup, sejdou se doma, na svoje kamarády, jak jdou na pivo, apod. Všichni mi záviděli, jak jsem vyjel do Londýna, otevřely se mi možnosti, že si vyzkouším práci, ke které bych se tady těžko dostal, poznám lidi, a tak, ale mě najednou nic z toho netěšilo a nelákalo tolik, jako vrátit se zpátky domů. Asi je to tím, že jsem jel sám, sice to dá člověku víc v tom, že se tam musí rychle osamostatnit, ale mít tady blízkou osobu, všechno by bylo jiné.

Teď to tady píšu a jak to vidím černé na bílém, trochu se stydím, že jsem to vzdal po tak krátké době, vždyť nic se přece nejí tak horké, jak se uvaří a ještě se může nálada zlepšit, ale já už se rozhodl. Tím bych chtěl jenom říct, že cestování je krásná věc, ale odjet od rodiny a přátel na nějakou delší dobu asi fakt není pro každého. No, třeba někdy příště.

Chcete zasílat články z našeho Blogu?